Epilog
A tak končí příběh, který symbolizuje počátky vzniku multirasové a multikulturní společnosti ve Spojených státech. Šťastný duch porozumění a rasové snášenlivosti přetrval až do zavedení prohibice ve 20. století.
A jak se dál vyvíjely osudy našich hrdinů?
Náčelník Čulibrk pojal Zpívající květinu nejen večer na medvědí kůži, ale zakrátko i v malém roubeném kostelíku v Little Rocku za svoji choť. Poté se oba vydali směrem k apačské vesnici na Riu Pecos. Jejich stopa se pro nás ztrácí někde u ústí Prašné řeky.
Old Secondhand skoncoval s životem věčného tuláka. Zhypnotizován vlivem své milující odjel do Evropy, kde se natrvalo usadil v Kašperských horách. Aby zúročil know- how získané na Divokém západě, založil ke konci svého života v blízké Sušici sirkárnu.
Předáku Jíchovi se nesplnil jeho sen o věčném spánku pod Svatoborem. Nejnovější výzkumy Tomáše Alvy Edisona jej ovlivnily natolik, že opustil slibnou oblast vývoje dozických zámků a začal se věnovat výzkumu elektřiny. Vynalezl elektrický ohradník a stal se milionářem. Pochován je v New Jersey po boku svého přítele Edisona. Do staré vlasti se vrátili až někteří z jeho potomků, aby dále šířili slávu jména Jícha.
Sušický prosťáček Ruml se poté, co přišel o svoji recepturu, nedočkal uznání ani za oceánem. Záhy se vrátil do Sušice a stal se redaktorem dobrodružné rubriky časopisu Naší Šumavou, kde uplatnil řadu svých zážitků z dobrodružné cesty na Západ.
Problematická postava celého příběhu Kokeš nesmírně zbohatl díky receptuře ukradené Rumlovi. Protože se v něm ale hnulo svědomí, ponechal téměř beze změny původní značku Tuzemský Ruml, pouze ji rafinovaně zkrátil o jedno písmeno. I tak malá změna ovšem stačila k tomu, aby se Ruml nikdy nedozvěděl, že ho při častých vycházkách po březích Otavy zahřívá výsledek jeho vlastního dlouholetého výzkumu.
Kolafa neměl zpočátku ani v Americe na růžích ustláno. Trn z paty mu vytrhly až Kokešovy manažerské schopnosti. Produkt jejich společné firmy Kokeš & Kolafa se na americkém trhu postupně prosadil pod značkou CocaCola. Kupodivu určitého zadostiučinění se Kolafovi dostalo i ve staré vlasti. V šedesátých letech našeho století zkoumal snaživý pražský úředník pozůstalost vídeňského tajného rady Wolfa, emeritního ředitele c.k. rakouského patentového úřadu. V té době totiž již socialistický stát hledal nápady, kde se dalo. Patentovou agendu získala před mnoha desetiletími Československá Republika při dělení Rakouska-Uherska. Mezi zažloutlými dokumenty byla nalezena i Kolafova patentová přihláška, stále ještě nevyřízená. Po téměř sto letech konečně došlo k využití Kolafovy receptury v jeho rodné vlasti. Dobře promazaná úřední mašinerie autoritativního režimu však nezapomněla na Kolafův hříšek emigrace a nápoj musel být vyráběn pod trapně zkomoleným jménem Kofola.