Den druhý
Ráno nás probouzí slunce a zajíci. Jeden zajíc dokonce přihopká až k Pájovi. Lerbymu po včelím žihadle nateklo čelo tak, že skoro nevidí.
Kolem desáté nasedáme na kola a jedeme vstříc Alpám. Hned za první vsí odbočujeme ze silnice ke gasthofu. Plníme si cykloflašky vodou, zasedáme ke stolu pod stromy a objednáváme si radler. Po ránu docela osvěžuje.
Protože Lerby přes otok kolem očí téměř nevidí, jedeme pomalu a ještě děláme časté zastávky. Lerby si vždycky namočí šátek, sundá přilbu a mokrý šátek si přiloží na oči. Protože přitom obvykle sedí s nohama křížem, vypadá jako nějaký guru. Ale díky těmto zastávkám otok vždy na chvíli opadá a můžeme popojet kousek dál.
Ve 13:00 za Mattighofen svačíme v autobusové zastávce. Vaříme opět polévku.
Na jedné z dalších zastávek pro vodu v gasthofu u silnice jsme svědky odjezdu vykaleného panáčka. Vypotácel se z hospody a byl rád, že si sedl do auta. Pak zacouval k silnici a dlouho, dlouho se rozhlížel, jestli něco nejede. Ze strany, kam jsme měli výhled i my, se celou dobu pomalu blížilo auto. Když už bylo ono auto blízko, rozhodl se panáček vjet na silnici. Sešlápl plyn a zacouval přesně doprostřed silnice, takže blokoval oba pruhy. V tu chvíli ale vyrazilo z druhé strany další auto. Obě dvě auta měla co dělat, aby před panáčkem zabrzdila.
Kolem půl druhé se Lerbymu výrazně zmenšuje otok, takže další cesta je rychlejší a již nemusíme tolik zastavovat. Před třetí hodinou přijíždíme k prvnímu jezeru Solné komory, k jezeru Irrsee. Hned na severozápadním kraji se chceme vykoupat. Je tam ale kemp a vstup pro návštěvníky je 20,- ATS. Takže jedeme po západním břehu kousek dál. Všude ale jsou soukromé pozemky, ohraničené plotem. Až po několika kilometrech narážíme na prázdnou loučku s pěkným přístupem do vody. Po krátkém váhání na ni vstupujeme. Koupačka je skvělá. Voda příjemně chladí. Za chvíli se ke břehu blíží loďka s nějakými lidmi. Vylézáme z vody a sledujeme, co jsou zač. Jsou to tři podnapilé Rakušanky. Usedají ke stolu, vysílají jednu pro další pití do gasthofu a užívají si slunce. Když odjíždíme, loučíme se s nimi a Max jim přeje dobrou oslavu.
Po pár kilometrech opouštíme Irrsee a sjíždíme k dalšímu jezeru, k Mondsee. Leží o pár desítek metrů níže, takže jsme u něj za chvilku. Rychle projíždíme obcí Mondsee a po doplnění tekutin u čerpací stanice Shell na výjezdu z Mondsee dojíždíme do St. Lorenz.
Protože máme dost času, přesunuje vedoucí cestovní kanceláře Lerby první pěší akci již na dnešek. Cílem je vrchol Almkogel (1030 m.n.m.). U gasthofu Drachenwand pod stejnojmennou stěnou necháváme kola, přezouváme se a vyrážíme směrem k lesu. Po pár minutách míjíme kapli Theklakapelle a po chvíli bloudění nalézáme správnou cestu nahoru. Je to úzká pěšina, která se klikatí ve strmém žlebu. Za necelou hodinu jsme na vrcholu. Je z něj krásný výhled. Slunce je již nízko a tak jsou okolní kopce krásně osvětlené. Zvlášť pěkně je vidět Schafberg s jezerem Wolfgangsee a stěna Drachenwand s jezery Mondsee a Irrsee. Do vrcholové knihy píšeme tradiční heslo KP. Když si prohlížíme okolí jezera Mondsee, které máme celé jako na dlani, objevuje Jeník přímo pod kopcem fotbalové hřiště. Máme tedy hned místo na spaní. Sestup z vrcholu nám trvá opět necelou hodinu.
Protože jsme dole docela unavení a žízniví, sedáme do gasthofu a dáváme si pivečka. Všichni až na Lerbyho si dávají dvě piva. Vůbec nepospícháme, i když se blíží tma a Lerby pořád špačkuje, že potmě vařit nebude. Nakonec za tmy jedeme na hřiště a bez problémů vaříme těstoviny. Jeník akorát pořád povídá, že je opilý. Není se čemu divit. Po 190 kilometrech za dva dny a výstupu s převýšením 500 metrů je cítit v hlavě i jedno pivo.
CK Lerby, KPright 1999
