Akce KP Kultura KP humor Archiv Home Akce KP Kultura KP Humor Archiv

Do Santa Fé

Historická freska z doby dobývání Divokého západu. Příběh se odehrává v létě roku 1874 na dostavníkové cestě kdesi mezi Kansas City a Santa Fé.

Osoby (v pořadí, v jakém se vyskytují na scéně):

Prolog

Dobrý večer, přátelé dobrého divadla, vítám vás na pravidelné každoroční prémiéře na scéně příležitostného divadelního spolku FERNET. Rozhodli jsme se nabídnout vám v letošní divadelní sezóně pravý a nefalšovaný příběh z Divokého Západu. Jedná se o žánr prověřený, dalo by se říci až klasický a uvidíte sami, že se vám představení bude líbit. Dovolil bych si ještě jménem autorského kolektivu pár drobných poznámek. Snaží-li se autor napsat příběh z Divokého západu, vždy se vystavuje nebezpečí, že lehce podlehne nějakému zaběhlému schématu. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Vezměme si třeba pseudoklasika žánru Karla Maye. Vzpomeňte si na to, jak většina jeho knih začíná fádní a dějově naprosto nic neříkající kapitolou, která má jediný cíl. Karel May totiž musí nějak čtenáři sdělit, že všechny hlavní postavy bíle pleti mají svá rodiště v okruhu zhruba 15 km kolem Drážďan. Teď mě může někdo napadnout, že nemluvím zcela pravdu a já jsem si toho samozřejmě vědom. Totiž jeden z Mayových hrdinů - kulhavý lovec Hobble Frank se narodil nikoli v Drážďanech, ale v Saské Kamenici, což u nás starších vyloudí úsměv na tváři, protože víme, že Saská Kamenice nesla dlouhá léta název Karl-Marx Stadt. Ale pokud vím žádný český překladatel si nedovolil v románech jméno města aktualizovat, i když by to jistě nebylo nezajímavé. Asi uznáte, že podobné schéma je pro dnešního autora jen těžko přijatelné a sami uvidíte, že Drážďanům se nám podařilo bezpečně vyhnout. Ještě jednu poznámku technickou. Během představení bude několikrát použit playback. Bohužel většina herců ne zcela dobře zvládá postsynchron, takže vy diváci byste někdy jen těžko odhadovali, která postava to vlastně zpívá. Proto budou herci k tomuto rozlišení používat jednoduchou technickou pomůcku. Předvedu (zvednu ceduli TEĎ ZPÍVÁM JÁ z reproduktoru se spustí Bocelli). To musí pochopit každý.

Náš kus se jmenuje prostě - Do Santa Fé a odehrává se roku 1874 kdesi na dostavníkové cestě mezi Kansas City a zmíněným Santa Fé. Připomeňme si, že sedmdesátá léta byla obdobím, kdy pomalu končila vlna prvních pionýrů a ve vzduchu nejen nad Skalistými horami už visela invaze svazáků.

Vraťme se tedy společně do doby, kdy se širou prérií proháněli bizoni a mustangové, kdy rudí muži se zbraní v ruce ještě statečně bránili kmenová území a kdy byla mužnost hodnocena přesností mušky a silou pěstí a ne podle toho, jestli chlap dokáže správně vyplnit cesťák.

Z ticha se postupně rozezní reprodukovaná píseň Jinggle Bells.

.... Ale pozor, já už slyším, že se k nám z dálky blíží dostavník.

Obraz 1 (Na západ)

Osoby: vozka, Kokeš s kufrem, Kolafa, Ruml, zpěvačka, úřednice, komančský zvěd Slepý Ostříž

Na scénu přijíždí dostavník. Umlkají Jinggle Bells. Celý obraz probíhá během jízdy dostavníku. Vozka šlehá opratěmi a občas práskne bičem. Povoznické průpovídky vítány. Cestující uvnitř dostavníku se natřásají podle nerovností cesty. Sbor zpívá píseň Čtyři bytelný kola ... Poté uvnitř dostavníku probíhá rozhovor. Chvilku po zahájení rozhovoru se bude poblíž dostavníku ostražitě pohybovat komančský zvěd a bude dostavník sledovat ze křoví (uříznutá větev).

Ruml (vstane a ukáže rukou směrem k řece): Pohleďte, to musí být řeka Colorado! Má tady snad někdo turistickou mapu?

Všichni jako na povel vytáhnou turistické mapy a budou do nich nahlížet po celou dobu až do přepadení, protože v nich budou mít texty svých rolí.

Ruml (usedaje): Tady na Západě je to takové vzrušující!

Kolafa (k Rumlovi): Poslyšte, mladíku, nejste vy náhodou greenhorn? Vy asi nemáte ze Západu moc zkušeností?

Ruml: Ale kdeže, přijíždím zdaleka ...... až z Evropy. Ale o Divokém západu jsem přečetl celý kopec sešitových románů, takže nemohu být považován za úplného nováčka.

Kokeš: Tak z Evropy, ........ mluvte mladíku, mluvte .......... to mne zajímá.

Ruml: Jsem ze Sušice v Čechách, státní příslušnost Rakousko-Uherská.

Kokeš (nadskočí s rukou napřaženou k podání, ale náhlé drncnutí dostavníku ho zase srazí na sedačku): Ale to jsme krajané ..... vždyť já jsem z Divišova ..... a chodíval jsem do Sušice pěšky na posvícení. A co vás přivádí na drsný Daleký západ?

Ruml: Taková lapálie. Jmenuji se Ruml. Několikaletým experimentováním v oblasti kvasné chemie jsem se dobral k receptuře omamného nápoje zvláště lahodné chuti. (vytáhne z kapsy papír, rozloží jej, ukáže a zase vrátí do kapsy). Pro zvýšení svého i národního sebevědomí jsem jej nazval Tuzemský Ruml. Ale český lid nepochopil přednosti mého nápoje a tvrdošíjně chlemtal dál pivo. Proto jsem se vydal za oceán, abych si tu někde zařídil malou palírničku, prosadil se v Novém světě, vydělal peníze a pak se zase vrátil domů. do Ameriky nevyhnala bída jako řadu jiných. Před odjezdem jsem ještě doma uložil pěknou hromádku peněz.

Kolafa (vzrušeně vstane a zase si sedne): Ach příteli, naše osudy jsou si tak podobné ...... Promiňte, krajané, ani jsem se nepředstavil, jsem Kolafa ..... z Kašperských Hor. I já jsem vypracoval recepturu nápoje, ale nejsem tak bláhový, abych ji nosil po kapsách. Nosím ji tady (poklepá si na hlavu) v hlavě. Ale poté, co mi c.k. rakousko-uherský patentový úřad tři roky neodpověděl na moji patentovou přihlášku, bych se i rád prosadil tady na Západě a vůbec bych se nehanbil, kdybych se stal milionářem.

Úřednice (s ulehčením): Tak proto mi připadáte známý ....... Vždyť já jsem od vás na poště v Kašperských Horách ten dopis do Vídně přijímala.

Kolafa: Opravdu? (chvilku se na ni zadívá) A víte, že už si ten váš kukuč za přepážkou vybavuji? A co vás přivádí na Západ?

Úřednice: Jedu za babičkou do Santa Fé. Našla v Americe své štěstí, snad ho tady najdu i .

Spustí se Jinggle Bells.

Vozka (práskne bičem): Tak hněte sebou ...... potvory.

Dostavník odjede ze scény, píseň umlkne, Slepý ostříž s větví odběhne přes jeviště někam pryč.

Obraz 2 (Komančové)

Osoby: náčelník Bílý Přeliv, medicínman Odulá Tvář, Žíznivý Medvěd, zvěd Slepý Ostříž

Okolo ohniště sedí tři indiáni a tupě hledí do ohně. Mluví rodnou indiánštinou, kterou simultánně překládá vedle stojící překladatel.

Medicínman: Náčelníku, Komančové potřebují nové pušky. Bez nich se bledým tvářím od Červené řeky těžko postaví.

Žíznivý Medvěd: Odulá Tvář mluví pravdu. Bojovníci si také stěžují, že dostávají malý plat. Squaw potom kuchtí jenom lečo a večer na medvědích kůžích stávkují.

Náčelník: Nechť Žíznivý Medvěd mlčí. Náčelník Bílý Přeliv ví, co Komančové potřebují. Čeká jenom na příležitost!

Na scénu přibíhá udýchaný zvěd: Náčelníku, náčelníku. Ze Santa Dé vyjel dostavník do Santa Fé.

Náčelník: Mluv Slepý Ostříži, jsou to bledé tváře?

Zvěd: Ano, tři muži a dvě skřehotavé squaw. Navíc jeden z mužů asi moc bohatý. Viděl jsem veliký kufr, určitě je plný blýskavých mincí !

Náčelník chvíli přemýšlí, pak zvedne vedle něj ležící kopí nad hlavu, prudce jej zabodne do země. a zakřičí: Fight !!! (což samozřejmě překladatel briskně přeloží) Stejný pohyb udělají postupně i ostatní rudoši.

Žíznivý Medvěd doběhne pro motyku a jme se vykopávat válečnou sekyru. Ostatní Komančové stojí okolo něj a povzbuzují jej hekáním.

Medicínman zvedne vykopanou sekyru směrem, kde tuší slunce: Veliký Manitou ať vede naše kroky do Dračí soutěsky!

Poté vezme barvu a namaluje ostatním i sobě na tváře válečné pruhy. Všichni si sundají masaryčky (nemocniční košile), pod kterými mají na holém těle již připravené válečné malování.

Medicínman zakvílí a jme se v rytmu reprodukované hudby křepčit kolem ohně. Ostatní napodobují figury po něm.

Poté co dozní hudba, náčelník zavelí, indiáni seberou zbraně a odcházejí po značené válečné stezce...

Obraz 3 (Přepadení)

Osoby: Čulibrk, vozka, Kokeš s kufrem, Kolafa, Ruml, zpěvačka, úřednice, Komančové, Old Secondhand

Na scénu obezřetně přichází Čulibrk provázen melodií z Vinetoua. Přichází tak, aby jej diváci viděli jen zepředu. Pátravě se rozhlédne na všechny strany, pak se otočí a odchází zády k divákům. Na zádech má nápis www.apache.org. Po celou dobu neřekne ani slovo.

Jinggle Bells Na scénu přijíždí dostavník. Jinggle Bells umlkají.Během rozhovoru se po zemi kolem scény proplíží Čulibrk a zůstane někde stát tak, aby bylo jasné, že je součástí scény. Zpěvačka si během dialogu zušlechťuje obličej a nahlíží do cestovního zrcadla.

Kolafa (ke Kokešovi): A co vás přivádí na západ, krajane?

Kokeš (rozpačitě): No víte ...... můj příběh je, jak bych to tak řekl ...... poněkud choulostivý. Ale jsme všichni krajané, za pár dní se rozejdeme ..... já vám ho tedy povím podle pravdy. Jmenuji se Kokeš a jsem podnikatel v oboru financí. Ve staré vlasti jsem založil 1. českou investiční společnost .....

Ruml (skočí mu do řeči): Znám, znám. To je slušný ústav. I v něm mám své úspory.

Kokeš (stranou do publika): Aby toho za chvíli nelitoval! (a pokračuje k cestujícím) ..... ale podnikání se mi nepříliš dařilo. Prakticky by se dalo říci, že moje společnost přišla na buben. Tady (poklepe na kufr) mám vše, co se mi podařilo zachránit ....... pár posledních věcí, co zbyly v trezoru a auditorský zápis firmy Delloite and Touche. Hnán výčitkami svědomí a výhružkami věřitelů, rozhodl jsem se odjet přes oceán a přes celou Ameriku až k Velkému solnému jezeru. Rád bych se ve Státech prosadil jako manager.

Ruml: Promiňte pane, možná jsem všechno, co jste říkal, nepochopil. Řekněte mi jen, jakou teď tedy mám v Sušici úrokovou sazbu?

Kokeš (stranou do publika): Je to opravdu prosťáček. (k Rumlovi) Vůbec nemějte strach, mladý pane, v Sušici si koruna stojí obzvlášť výborně.

Ruml: Tak to mi opravdu spadl kámen ze srdce. Už jsem se o své peníze pomalu začínal bát.

Kokeš (pouze kroutí nevěřícně hlavou)

Kolafa (ke zpěvačce): A co vy? Také krajanka?

Zpěvačka (odloží zrcadlo): No dovolte ...... Mě do těch vašich spolků netahejte, já jsem poctivá zpěvačka z Nového Yorku. Jedu do Santa Fé, do angažmá. Ale můžu vám zazpívat něco, co vás všechny určitě potěší.

Vozka (otočí se a zavolá do vozu): Žádné hulákání, všichni budou zticha jako myšky. V těch kopcích kolem se to Komanči jenom hemží. ....... A jestli na nás zaútočí, nedám za naše skalpy ani zlámanou grešli.

Zpěvačka (nic nedbá,stoupne si a zvedne tabulku TEĎ ZPÍVÁM JÁ. Z reproduktoru se ozve operní árie)

Čulibrk (obdivně): To je ale baba ....... při Velikém Manitouovi, ta musí být mou! (posune se dál od scény).

Scéna přepadení má dvě ohniska, která se k sobě vzájemně přibližují. Každé ohnisko má svou specifickou hudbu.

Na vážnou a stupňující se hudbu se plíží lstiví Komančové, maskováni listnatými větvemi.

Na Jinggle Bells jede dostavník.

Ve chvíli, kdy k sobě dojedou, indiáni s válečným pokřikem obklopí dostavník (reprodukovaná hudba se střelbou). Jeden z Komančů skalpuje vozku. Začnou dostavníkem cloumat až ho převrátí - je třeba synchronizace herců v dostavníku! Herci leží na boku.

Dámy v dostavníku zavzdychají a omdlí.

Bočními dvířky (nahoru) se hrnou ven pánové a snaží se utéct. Jsou skalpováni a také omdlí (pokud budou někteří z herců vlasatí, bude jim místo sundání paruky nasazena koupací čepice.).

Přijíždí Secondhand a Indiány rozežene - uprchnou s kufrem a koni. Indiáni se rozběhnou NA VŠECHNY STRANY. Jeden z nich může přelézat přes sedící diváky a bude se odvolávat na to, že: Ve scénáři je napsáno "Indiáni se rozprchnou na všechny strany".

Secondhand mocným trhnutím naznačí postavení dostavníku na kola a vynese stále ještě omdlelé dámy ven a položí je na trávu.

Obraz 4 (Dva zálesáci)

Osoby: vozka, Kokeš, Kolafa, Ruml, zpěvačka, úřednice, Komančové, Old Secondhand, Čulibrk

Pánové se pomalu probírají.

Kokeš (lítostivě): Tak mi v Americe ukradli i to málo, co mi z Čech zbylo.

Secondhand: Ale příteli, buďte rád, že jste vyvázl životem. Bylo to jen o vlásek ........... (na okamžik se zarazí a rozhlédne se rozpačitě po skalpovaných) ........ promiňte mi nevhodnou formulaci pánové, ale opravdu jsem se vás nechtěl nijak dotknout.

Kolafa (k vozkovi): Opravdu, člověče, vždyť vy jste úplně Holý!

Vozka (ke Kokešovi a Rumlovi): No jó, vy taky vypadáte pěkně, podívejte se na sebe.

Mezi třemi z dostavníku koluje zrcadlo.

Kokeš (hledí do zrcadla): A ještě tohle k tomu tohle .....

Kolafa (zdrceně): Ja mám taky pěknou ránu. To nám to na tom divokém západě pěkně začíná.

Vozka: Vždyť jsem vám to povídal. Kdybyste té huse zacpali hubu hned, nemuselo se to všechno stát. Já abych si teď obstaral novou fotku na řidičák

Ruml (se zrcadlem): Ale vždyť mě to docela sluší .......

Kolafa: Děkuji vám za včasný zásah, šlechetný cizinče. A komu vlastně vděčíme za své životy? (upoutají ho lovcovy tři pušky). Ale to je přece winchestrovka ....... a tohle medvědobijka ...

Medvěd (z publika rozčileně): No dovolte!

Kolafa (pokračuje): .......a tady je rychlopalná puška s Jíchovým dozickým zámkem ....... takové zbraně nosí přece jen ....... ale ne, to není možné .......

Secondhand (usmívá se): Nebojte se, je to možné.....

Kolafa: Ale vy přece nemůžete být .......

Secondhand (usmívá se): Proč bych nemohl ..... můžu.....

Kolafa (rozpačitě): Ne, ne, nevěřím tomu, že bych měl štěstí potkat tak známého lovce a zálesáka.

Secondhand (zahledí se vzhůru k nebi): Vidíte toho ptáka?

Kolafa: Ne.

Secondhand: Tak toho vám sundám. (strhne pušku z ramene a vystřelí vzhůru. Po třech vteřinách přehodí rekvizitář přes křoví plyšového medvěda).

Secondhand (zvedne medvěda a udeří se do čela): Já hlupák, vystřelil jsem omylem medvědobijkou. (vystřelí druhou puškou. Po třech vteřinách přehodí rekvizitář přes křoví zajíce).

Secondhand (zvedne zajíce za uši a chvilku se na něj nechápavě dívá): Tak tohleopravdu nechápu.

Rekvizitář (vtrhne na scénu, sebere Secondhandovi zajíce a někam dozadu přes diváky zavolá): Promiň rejžo, já to splet. (vtiskne Secondhandovi do ruky kachnu a řekne k němu): Teď už je to v pořádku, pokračujeme.

Secondhand (hrdě předá ptáka Kolafovi): Tady ho máte.

Kolafa (s ptákem v ruce radostně k ostatním): Přátelé, potkalo nás veliké štěstí, tento lovec je opravdu slavný Old Secondhand.

Ruml (hrdě): Četl jsem o vás několik Rodokapsů.

Secondhand (s úsměvem mávne rukou): Nevěřte všemu příteli, oni si toho ti spisovatelé někdy navymýšlejí.

Ruml: A pane Secondhande, proč vy se vůbec pořad tak touláte prérií? Co vám brání v tom, abyste se usadil? Podle Rodokapsů máte přece peněz dost.

SecondHand: Nevím, jestli mne dokážete dobře pochopit ..............Příčinou mého neustálého útěku před lidmi je to, že kamkoli přijdu, tam mne vždy nesnesitelně obtěžují ženy.

Úřednice (probere se a fascinovaně se dívá na Secondhanda): Tak takhle tedy vypadá americké štěstí, babičko! (snaží se vstát)

Secondhand (vyděsí se): K čertu, už to zase začíná. Sbohem přátelé odjíždím do Little Rocku. (odjede)

Úřednice: Ach, on zase odjíždí...... (opět omdlí)

Vozka: A co my pánové, koně nám vzali, dál musíme po svých. Naštěstí toho moc neneseme ..... (podívá se na ležící dámy) a s těmahle škatulema se určitě tahat nebudeme.

4 pánové odchází ze scény, dámy zůstávají ležící. Při odchodu vytrousí Ruml z kapsy recepturu. Kokeš ji sebere, rozbalí, aby se ujistil.

Kokeš: Ten prostý mladík má ještě ke všemu obrovskou smůlu. S dábelským zachechtáním strčí recepturu do své kapsy a odejde ze scény.

Na scénu se přikrade Čulibrk, poklekne ke zpěvačce a začne ji jemně poplácávat po tvářích.

Čulibrk: Květino prérie, probuď se. Odvedu tě do svého týpí a staneš se mojí squaw před velikým Manitouem i lidem kmene Apačů.

Zpěvačka (probere se, vstane, chvíli si Čulibrka prohlíží a pak vykřikne): Bože můj, pomoz, cikáni! (a uteče ze scény).

Čulibrk (volá za ní do lesa): Ale slečno, co vám o nás napovídali, my nejsme cikáni, my jsme Indiáni. To je něco úplně jiného. .......... (chvilku poslouchá, ale nedostane odpověď) ........ To jsem zase dopadl ..... Vlastně jako obvykle. (zakopne o úřednici a trochu ji omrkne) Takovýhle póvl, to ani sbírat nebudu. (překročí ji a odchází).

Úřednice (probere se a volá za odcházejícím Čulibrkem): Hej. mladý muži, kampak?

Čulibrk (otráveně se otočí): Co je?

Úřednice: Okamžitě mě zavedete do Little Rocku.

Čulibrk: Srdce Čulibrka touží po Zpívající květině prérie, přestože před ním utekla. Jeho mysl se nemůže věnovat jiným ženám, dokud náčelník Květinu opět nenajde.

Úřednice: Ale já přece vím, kam má tvoje Zpívající květina namířeno. A to nešťastné nedorozumění mezi vámi, to se určitě nějak urovná. Doprovoď mě do Little Rocku a já ti na oplátku pomohu k tvé Květině prérie.

Čulibrk (radostně): Zdá se, že Čulibrkova šťastná hvězda opět svítí. Velký Manitou nechť vede naše kroky do Little Rocku. Howgh, domluvil jsem.

Čulibrk a úřednice zvednou ceduli TEĎ ZPÍVÁM JÁ a oba odcházejí ze scény za zvuků písně Kdepak ty ptáčku hnízdo máš.

Po jejich odchodu se seběhnou Indiáni s ukradeným kufrem Vše bude opět tlumočit simultánní překladatel.

Náčelník: Rozdělíme kořist, bojovníci kmene Komančů. Podle váhy jsou tam nejspíš zlaté mince. Nakoupíme za ně od bledých tváří pušky.

(otevře kufr, chvíli do něj nechápavě kouká a pak vyndavá láhev za lahví)

Indiáni nechápavě zkoumají láhve ze všech stran.

Slepý Ostříž: Z toho pušky nekoukají, náčelníku.

Žíznivý Medvěd (radostně): Já to znám, to je něco mnohem lepšího. Je to kouzelná tekutina, kterou dal bledým tvářím jejich Manitou, aby se mohli stát silnými jak bizon v říji.

Náčelník: A jak se kouzlo síly přivolává?

Žíznivý Medvěd (odzátkuje láhev a čichne): Orálním požitím náčelníku. (Napije se, dá láhev na chvíli kolovat, Indiáni upíjejí).

Náčelník (zvolá): Cítím se být silný jako bizon.

Medicínman: Říje jistě přijde co nevidět, náčelníku.

(Kolování, upíjení, po chvíli .....)

Náčelník: Sakra, kde je nějaká bledá tvář, ať ji můžu rozbít hubu!

Výkřiky: V Little Rocku! Na ranči Zlomená podkova! Jasně! Vzhůru na Zlomenou podkovu. Veď nás, náčelníku.

Odbíhají i s láhvemi.

Obraz 5 (Na ranči Zlomená podkova)

Obraz začíná za situace, kdy předák Jícha vyčkává u ohně na návrat svých honáků. Ti se přitrousí po skupinkách dvou až tří lidí. I ti, co nebudou mít žádný text, při příchodu pozdraví, např. Ahoj Jícho, nazdar, hoši. a podobně.

Honák Johny: Ahoj Jícho, tak jsme tady. Označkovali jsme ty krávy v ohradách za potokem, jak jsi chtěl. Ale museli jsme je shánět z hezký dálky, protože ohrada zase nevydržela. Zahnali jsme je zpátky a tu ohradu trochu spravili, ale nevim nevim, něco by se s tim mělo dělat.

Jícha: No jo, když to je problém, hoši. Na ty míle ohrad, co starej Bill na ranči má, je nás zatraceně málo. Jo starej Bill se plácnul přes kapsu, tamhle je pár lahví, trochu si dneska zakalíme.

Honák Johny: S těma ohradama je to opravdu těžký, to my víme nejlíp, Jícho. Ale k čertu, nedal by se na to vymyslet nějakej fígl? Ty, taková bedna přece na něco musíš přijít. Pořád se jenom hrabeš v těch dozickejch zámkách a pro dobytek z toho žádnej kloudnej výsledek není.

Honák Pet: No tak prr Johny, nenávážej se do předáka. Náhodou, na kůlnách a staveních jsou ty jeho zámky skoro stejně tak dobrý jako byly předtím petlice. A lovci si na jeho pušky taky nestěžujou. A mezi lidma v okolí má Jícha taky výbornou pověst. Druhého takového mechanika na západ od Mississippi prej těžko najdeš.

Honák Bill: To je pravda, když jsem byl v neděli kalit v Little Rocku, řikali hoši z ranče Y, že náš starej Bill bude muset změnit našemu ranči jméno. ....no, fakt ..... že prej tady Jícha tu zlomenou podkovu už vopravil.

Honáci se rozesmějí.

Jícha (se rozdurdí): No tak hoši, už tý srandy bylo dost. Ale když už jste o tom začali......Tady jsem dostal dopis (vytáhne dopis a z něj bude číst tenhle monolog). Píše to nějakej frajírek z východního pobřeží. Chce se se mnou potkat někde v Kansasu, že prej tam má cestu. Prej ho zaujaly moje smělé mechanické myšlenky. Prej je to taky kutil a prej bysme to mohli dát dohromady a posadit Ameriku na prdel. Je to nějakej (obtížně čte z obálky) To-máš E-di-son nebo tak nějak. Starej Bill potřebuje náhodou v Kansasu taky něco vyřídit, tak se na Tomáše podívám, co je zač.

Honák Johny: Počkej Jícho, ty bys to tady zabalil a šel pryč s nějakým Edisonem?

Jícha: Hoši, vždyť už jsem vám to říkal tolikrát. Brka chci natáhnout doma. Tady to není špatný, ale není tady Šumava ..... Otava ...... Svatobor. A to vaše pivo ......... to když jsem doma zašel k Fialkům..... (na chvilku se zasní). Chci si tady našetřit trochu peněz a vrátit se domů. A až přijde moje chvilka, zakopou mně na malým hřbitůvku pod Svatoborem. A jestli mě chce Tomáš ty peníze dát, co bych mu v tom bránil .....

Honák Bill: Tak už hrábneme do strun, ne? Představte si, že ypsiloňácí si o sobě napsali písničku.

Živě Parta z ranče Ypsilon.

Po dohrání písně dorazí další honák Joe a přivádí Kokeše, Kolafu. Rumla, vozku a zpěvačku. Příchod zpěvačky doprovázejí různé obdivné hlášky.

(z davu honáků musí zaznít) Hergot, to je ale baba! a další pochvalné hlášky.

Honák Joe: Ahoj chlapi. Našel jsem těchhle pět u Bobřího potoka. Užírali tam bobrům kůru ze stromů. Koukněte se jak jsou zbědovaný (ukáže chlapům na hlavy)

Jícha: Hm, to už jim jenom těžko doroste.

Kokeš: Ale pane kovboji, my už jsme se s tím nějak naučili žít, viďte, pane Ruml, a víte, že to není nepohodlné?

Jícha (k Rumlovi): Tak co se vám vlastně stalo?

Ruml: Já vám nic moc nepovím, zrovna jsem se díval z okénka na druhou stranu.

Vozka ho přeruší: Omluvte ho, je to prosťáček. Přepadení dostavníku, šéfe. Komančové. Deset mil odsud.

Jícha: To je vážná věc, chlapi, podívejte se po okolí, jestli tady někde nebrouzdají jejich zvědi. (k lidem z dostavníku) A vy si vemte buřta, pivo, whisky a trochu se dejte do pořádku.

Honáci se rozběhnou po okolí, lidi z dostavníku se zašijí někam stranou. V zápětí Pet odněkud z cesty zavolá:

Pet: Tady, tady, pojďte mi pomoc chlapi!

Další mu přijdou na pomoc a dva honáci mezi sebou přivedou Čulibrka, za nimi kluše úřednice.

Bill (k Čulibrkovi): Budeš viset, chlapečku!

Uřednice: Ne!!

Úřednice: Pečoval o mne v pustině a dovedl mne až sem. Po celou cestu se choval jako opravdový gentleman. (stoupne si před něj a chrání ho svým tělem) Nenechám ho pověsit.

Zpěvačka (přchází z ústraní): Vždyť je to ten sympatický příslušník národnostní menšiny, který mne tak vyděsil. Ale přiznávám, že teď se ho již nebojím. Osvítila mne protirasistická propaganda a již nejsem rasistkou.. Tak už ke mně pojď, ty můj malý cikánku .... vlastně Indiánku.

Čulibrk: To je přece Zpívající květina. Přistoupí k ní.

Zpěvačka: A jakpak se vlastně jmenuješ, chlapče?

Čulibrk: Čulibrk

Zpěvačka (s nadějí v hlase): To asi znamená něco hodně neslušného, viď, brouku?

Čulibrk: To ti raději vysvětlím až večer ....... na medvědí kůži, květinko.

Přichází Secondhand a přivádí na špagátě sériově zapojené Indiány, kteří jsou nalití jak děla a podle toho se také klátí. Jejich komančtina jim nejde přes rty, někteří naznačují velkou nevolnost. V druhé ruce má pár prázdných flašek.

Secondhand: Dobrý večer ve spolek. Projíždím tudy do Little Rocku a přivezl jsem vám malý dáreček. Tihle výtečníci se chystali zaútočit na váš ranč, ale nedařilo se jim udržet na nohou (ukáže flašky). Podle práva prérie pro ně můžete určit trest.

Jícha: Co s nima, pacholkama. Takhle zdrátovanýmu člověku bych se styděl i dát facku ........... Počkejte, já mám nápad. Vykouříme s nimi dýmku míru. To je pro ně posvátná věc a už se nám neopováží provést žádnou lotrovinu.

Bill (pochybovačně): Jestli si ještě zítra budou něco pamatovat.

Secondhand vytáhne náčelníkovi odněkud dýmku a se snaží se ji zapálit zapalovačem, ale nedaří se mu to. Přiskočí Čulibrk a zapálí dýmku sirkami. Předá ji dál a ta nějak koluje, můžou být pěkné scény s nucením ke kouření.

Secondhand (obdivně): Úžasný vynález, náčelníku. Kde jsi k němu přišel?

Čulibrk (skromě): Dar velikého Manitoua jeho rudým dětem. (podá krabičku Secondhandovi)

Secondhand (nevěřícně vyškrtá pár sirek)

Čulibrk: Přijmi jej jako dar i ty ............... od náčelníka Apačů.

Secondhand (radostně): To je úžasné! Věnuji ti na oplátku svoji nejcennější zbraň (a podá mu pušku s dozickým zámkem)

Čulibrk: (odemkne, zamkne) Úžasný systém. S touto zbraní nemůže být Čulibrk nikdy přemožen.

Johny: Tak co tu takhle stojíte, pojďte si všichni zakouřit na mír a připít na bratrství.

Zpěvačka přijde k Čulibrkovi, ten si ji přiváže špagátem. Úřednice praví Ahá a přiváže si stejným způsobem Secondhanda.

Seconhand (hlasitě ke všem): Toho jsem se celý život obával. Zdá se, že jsem dojezdil, přátelé, a to dosti velmi.

Úřednice (ke zpěvačce): Vídíte, drahá přítelkyně. Našla jsem své štěstí ........ a ani jsem nemusela dojet do Santa Fé.

Zpěvačka: Ani já si nemohu stěžovat!

Dámy se vzájemně políbí na tvář a na špagátech odtáhnou zálesáky pryč od alkoholu.

Mezi ostatními kolují láhve, bují lidová zábava, můžou se vytahovat průkazky KP. Vše zaniká v reprodukované hudbě Vinnetou.

Epilog

A tak končí příběh, který symbolizuje počátky vzniku multirasové a multikulturní společnosti ve Spojených státech. Šťastný duch porozumění a rasové snášenlivosti přetrval až do zavedení prohibice ve 20. století.

A jak se dál vyvíjely osudy našich hrdinů?

Náčelník Čulibrk pojal Zpívající květinu nejen večer na medvědí kůži, ale zakrátko i v malém roubeném kostelíku v Little Rocku za svoji choť. Poté se oba vydali směrem k apačské vesnici na Riu Pecos. Jejich stopa se pro nás ztrácí někde u ústí Prašné řeky.

Old Secondhand skoncoval s životem věčného tuláka. Zhypnotizován vlivem své milující odjel do Evropy, kde se natrvalo usadil v Kašperských horách. Aby zúročil know- how získané na Divokém západě, založil ke konci svého života v blízké Sušici sirkárnu.

Předáku Jíchovi se nesplnil jeho sen o věčném spánku pod Svatoborem. Nejnovější výzkumy Tomáše Alvy Edisona jej ovlivnily natolik, že opustil slibnou oblast vývoje dozických zámků a začal se věnovat výzkumu elektřiny. Vynalezl elektrický ohradník a stal se milionářem. Pochován je v New Jersey po boku svého přítele Edisona. Do staré vlasti se vrátili až někteří z jeho potomků, aby dále šířili slávu jména Jícha.

Sušický prosťáček Ruml se poté, co přišel o svoji recepturu, nedočkal uznání ani za oceánem. Záhy se vrátil do Sušice a stal se redaktorem dobrodružné rubriky časopisu Naší Šumavou, kde uplatnil řadu svých zážitků z dobrodružné cesty na Západ.

Problematická postava celého příběhu Kokeš nesmírně zbohatl díky receptuře ukradené Rumlovi. Protože se v něm ale hnulo svědomí, ponechal téměř beze změny původní značku Tuzemský Ruml, pouze ji rafinovaně zkrátil o jedno písmeno. I tak malá změna ovšem stačila k tomu, aby se Ruml nikdy nedozvěděl, že ho při častých vycházkách po březích Otavy zahřívá výsledek jeho vlastního dlouholetého výzkumu.

Kolafa neměl zpočátku ani v Americe na růžích ustláno. Trn z paty mu vytrhly až Kokešovy manažerské schopnosti. Produkt jejich společné firmy Kokeš & Kolafa se na americkém trhu postupně prosadil pod značkou CocaCola. Kupodivu určitého zadostiučinění se Kolafovi dostalo i ve staré vlasti. V šedesátých letech našeho století zkoumal snaživý pražský úředník pozůstalost vídeňského tajného rady Wolfa, emeritního ředitele c.k. rakouského patentového úřadu. V té době totiž již socialistický stát hledal nápady, kde se dalo. Patentovou agendu získala před mnoha desetiletími Československá Republika při dělení Rakouska-Uherska. Mezi zažloutlými dokumenty byla nalezena i Kolafova patentová přihláška, stále ještě nevyřízená. Po téměř sto letech konečně došlo k využití Kolafovy receptury v jeho rodné vlasti. Dobře promazaná úřední mašinerie autoritativního režimu však nezapomněla na Kolafův hříšek emigrace a nápoj musel být vyráběn pod trapně zkomoleným jménem Kofola.